... na začátku nebylo nic. Pak přišla myšlénka a ta zase nemohla vzniknout jinde nežli v hospodě. Takže to vypadá, že na začátku byla vlastně hospoda ...

   A spoň tak nějak mi onu posvátnou chvíli popsal můj parťák, kterého v jedné rakouské hospůdce nenechaly napokoji poutavé fotky neméně poutavé hory - Großglockneru. Myšlénka mu nedala spát a tak se začal pídit po dostupných informacích až dospěl k názoru, že tam prostě vylezeme a basta fidli. Druhý turnus našich každoročních vodáckých zájezdů mířil právě do příhodných končin a tak bylo rozhodnuto. Když se mi s tímto nápadem svěřoval, ještě jsem nebyl ani rozhodnut jestli letos na vodu pojedu, ale protože mi padnul plánovaný prázdninový přechod Pyrenejí, nebylo těžké mě přesvědčit.

   Sehnat mapu nebyl problém, s ostatními informacemi už to bylo trošku horší. Průvodce po Glockneru od vydavatelství Alpy je pěkných pár let rozebrán a další vydání se plánuje snad na přístí rok... Naštěstí máme něco jako Internet a tak jsem měl brzy pročtenou jedinou stránku, kterou jsem byl schopný najít. Zdálo se mi to dost málo a pátral jsem po dalších zdrojích. Do rukou se mi však dastal y už jen prakticky stejné kusé informace, avšak v tištěné podobě. Nikde žádné osobní zkušenosti a poznatky. Toto malé vakuum se snažím zaplácnout v závěru této stránky.

   Splašili jsme tedy a několikrát přečetli co se dalo a vyrazili na vodu. Řeky (Salza, Soča, Koritnica, Sava Dolinka) byly krásné a po malé prověrce sil na Triglavu v Julských alpách jsme byli už celí natěšení.

   Když nás autobus vyložil v Hubenu, nebyli jsme moc nadšení. Taky si mohli dát tu práci hodit nás aspoň do Kalsu, když ne až k Lücknerhausu. Až tam totiž vede dobrá asfaltka a nám by to ušetřilo spoustu času a zbytečného lopocení se na asfaltu. Měli jsme však celkem štěstí a tak se ná m podařilo stopnout jednu Němku. Vyložila nás v Kalsu před informačním střediskem, kde nám naslibovali bouřku na večer a proměnlivo na zítra. No potěš! Ale počasí bylo zatím supr a tak jsme vyrazili - čas 15:00. Opřeli jsme se do toho a na Lücknerhausu jsme byli za polovinu udávaného času. Udělali jsme pár fotek a valili dál - věděli jsme, že čím dál se dostaneme dneska tím lépe. Budeme mít tak víc času na vlastní vrchol a opatrný sestup po ledovci.

   Minuli jsme Lückne rhüte, vlezli kravám do jejich teritoria a potkali 3 Slováky. Měli za sebou úspěšný výstup a před sebou už jen pár kilometrů bezpečného sestupu. Potěšili nás zprávou, že se prý většinou dá s chataři dohodnout a postavit stan vedle chaty. Méně už tím, že výjimku tvoří např. i chatař z Erzherzog-Johann hüte (jak se později ukázalo nebyla to až taková pravda). Už se značným odstupem za Martinem jsem se vyškrábal k chatě Stüdlhüte. On je vůbec dost hroznej. Člověk se tam drápe a zápolí s první krizí a on se ani nezadýchá!

   K Adlersruhe jsme pak pokračovali alternativní cestou, která nepřichází na ledovec přes Schere, ale nastupuje do něj více z jihu. Na řadu přišly sedáky a lano. Celkem dost prošlápnutá stopa nám připomněla, že jistě nebudeme na hoře sami. Náš debut na l edovci proběhl bez problémů a již za řádného hřmění a mrholení jsme dorazili k chatě. Když jsme taktně obeznámili chataře s naší finanční situací, se slovy:"Co mám s vámi dělat" nám povolil postavit si stan pod chatou. Když začne na sněhu pršet, obvykle bývá pěkná kosa. Najinak tomu bylo i s námi a tak jsme zalézali do našeho Beskydu značně prokřehlí.

   Místečko nebylo pro stan zrovna nejlepší a navíc jsme do noci rozvářeli sníh, takže po noci téměř vsedě nebylo ráno zrovna ve znamení růžovoučkých tvářiček. K tomu nebylo moc pohledný počasí a tak jsem chytil dost blbou náladu, jestli nás ty mraky vůbec pustí výš. Naštěstí stačilo posunout trošku budíček, venk u se malinko vyčasilo a směrem k vrcholu se začaly vydávat zástupy těch, co si v noci hověli v teplíčku. V osm hodin jsme byli konečně i my na cestě vzhůru. Protože celou noc pršelo, byl sníh celkem měkký a mokrý.

   Tam, kde ledovcový svah Glocknerleitl končí na hřebínku, jsme dohnali skupinu před námi a začaly motanice. Některá družstva už se dokonce i vracela (museli vyrážet za dost šerednýho počasu) a tak to stálo opravdu zato. Nevyrovnanost ve dvojici je zvláště nep říjemná pokud jsou dotyční na laně. Pro mě to byla vlastně první praktická zkouška v horách a nemůžu říct, že by se mi ruce nemotaly. Martin mírně znervózněl (jak už to má ve zvyku :-), ale aby trošku ubral abych to všechno stíhal, to ne. Přesto bych ale řekl, že výstup proběhl celkem dobře.

   Na bezpečné předbíhání družstev na Glockneru zrovna moc místa není, takže se člověk musí nějak smířit s čekáním. Místem, kde se tak jistě děje nejčastěji je sedlo mezi Kleinglocknerem a Großglocknerem. Za pěkného počasí tohle místečko musí stát opravdu zato. Asi tak 20cm široký a 3m dlouhý sněhový hřebínek má nádhernou expozici. My jsme ji však mohli bohužel (nebo bohudík ?) jen tušit - skrz mraky byl jen matně vidět ledovec, ležící o dobrých 1500m níž. Za tímto sedélkem již jen krátký strmější úsek skály a pak celkem pohodlně po sněhu až na vrchol.

   Počasí se nakonec umoudřilo natolik, že bylo dokonce i trochu vidět do kraje a tak jsme na vrcholku strávili v překapivé samotě sladkou půlhodinku s výhledy na Weissbachhorn, na cestu minulého dne i na to co nás ještě čeká.

   Cesta zpět uběhla o poznání hladčeji a brzy jsme si už vyzvedali batohy na chatě Erzherzog-Johann hüte, posvačili a vypravili s e na cestu do civilizace.

   Seběhli jsme po ledovci Hoffmanskees přeskakujíce množství nebezpečně skrytých trhlin, kde dva lidi na laně jistě nejsou ten pravý počet. Sníh v těchto místech prozrazoval, že nejeden člověk tu měl potíže s nohami propadajícími se do prázdnoty. Po tvrdým už se jde s mnohem větší jistotou, ale zase ty kolena ...

   Už nám zbyl jen plochý ledovec Pasterzenkees a doplácat se k Franz-Josef höhe. Jenže ten ploc hej ledovec nás docela překvapil. 3/4 jeho šířky byly v pohodě, ale potom se nám začal nějak divně vrásnit a praskat a oblouky, kterými jsme trhliny obcházeli, se čím dál tím víc zvětšovaly, že to až vypadalo, že už tam snad ani nedojdeme. Prostě dokonalý bludiště. Ale povedlo se a my jsme za pořádnýho deště vpadli do chaty Hoffmans-hüte.

   Pomalu nás přepadala nepříjemná představa o dvaceti kilometrovým pochodu v dešti po silnici do Döllachu. Ono dost na tom, že jsme b yli obtěžkaní báglama a na nich mačky a cepíny, ale navíc jsme museli být ještě mokrý. Naštěstí, právě když jsme se pod střechou garáží radili jestli má vůbec cenu jít do toho deště, zastavilo nám auto vlastně skoro bez stopování. Stejné štěstí jsme měli i v dalším stopu, takže jsme se zpět mezi naše vrátili ještě před setměním ...