Zima, ne tohle není ta pocukrovaná, nadýchaná, lehká zima. Vše je ostré, napnuté, řinčící, jakoby načasované k výbuchu. Přemrzlý sníh se obrnil řezavou skleněnou slupkou, která jako nekonečné zrcadlo ochotně odrazí každý paprsek světla zpět do éteru. Zvěře nevidno, a přesto lze všude tušit život - vítr si jako náročný malíř hraje se všemi odstíny modré, prudké stráně bez varování hodlají odlehčit svým hřbetům a setřást ledovou zátěž do údolí, hory, skály, skalky i malé kamínky si bez ustání navlékají další a další vrstvy průhledného brnění. To je zimní život hor.

MČ

   Již v minulém roce (1997) se nám podařila mírně pohodová akcička a sice Silvestr strávený v Západních Tatrách. Tenkrát to ještě bylo prd, těch pět dní jsme vesměs jen vycházeli z malé kůlny, kterou jsme jen tak pro sebe nazvali Šušara, a toulali se po okolí. Po nádherné silvestrovské noci strávené na hřebenech ve stanech, kdy máte všechny ty lidské problémy hluboko pod Vámi, dvě kapky Absolutky na přípitek pro čtyři lidi a všechno to bujaré oslavování v dolinách máte jen pro sebe, jsme se rozhodli že už nikdy jinak ...

   A tak se stalo že i letos (1998/99) jsme se vypravili takřka do stejných míst, abychom tato konečně objevili, prošli si tu zimní nádheru a strávili další neopakovatelný Silvestr na horách.

   Po příjezdu do Liptovského Mikuláše si opět nemůžeme odpustit návštěvu místního bufíku hned naproti nádraží. A tak naše akce začíná již tradičně polévkou a čajem a nezbytným prvním zkoumáním mapy.

   Vlastní choďák však začíná až v Jalovci, kam se přesouváme z Lipťáku autobusem. Čeká nás výstup nádhernou Bobroveckou dolinou do Sedla Pálenica, který se však ukazuje býti dosti obtížným. V lese se udržely haldy sněhu a stopy žádné. No nazdar, tak honem do toho ať to máme za sebou. Kvůli vysilující chůzi po stehna ve sněhu to balíme ještě před koncem doliny a s výhledem na večerní barvy Sivého Vrchu stavíme stany. My blbci jsme si opět nevzali jedinou lopatu a tak nám udupání sněhu zabere celkem dost času.

   Po první z jasných úplňkových nocí, které se k našemu potěšení opakovaly až do konce našeho výskytu na hřebenech, vstáváme do dalšího slunečného dne. Po krátké chvíli ale zpoza hřebenů vyplouvají mraky a nevěstí zrovna pěkné počasí. Ale to nás - zocelené povahy - nemůže nijak zaskočit a tak vaříme, balíme, skládáme stany a rozváříme sníh pro dostatečnou zásobu vody na další den. Tedy po tom co zkrachovaly pokusy o prohrabání se k hladině potoka, která jsme tušili pod dvoumetrovou vrstvou sněhu.

   Naše další trasa je plánovaná do Baníkovského sedla. Výstup bez želez končí na vrcholu Brestové, kde tedy nazouváme mačky a využíváme sundaných batohů k první "sváče". Tady nás také definitivně dohánějí mraky a tak se slovy: "Mámo, to jsou panoramata!" vyrážíme do toho mlíka. Čeká nás sestup do sedla pod Salatínem a pak strmým svahem na jeho vrcholek, který však v té mlze nemůžeme ani nalézt. Tady doháníme další pokušitele zimních Roháčů - 4 záviděníhodně vybavené Poláky se kterými se celý den postupně doháníme a kteří nám večer vyfouknout dvě nejlepší kamenné ohrádky pro stany. Ne že bychom byli tak pomalí, spíš si to všechno musíme pořádně vychutnat ( na něco se to svést musí ).

   Takže když se naše roztrhaná skupinka dala na Salatínu zase dokupy, pokračujeme mírným sestupem do sedla, kde jsme to loni balili a stoupáme hřebínkem ( jinudy se tu téměř nepohybujeme ) k vrcholu Spáleného. Kousek pod vrcholem nás terén nutí "jít do cepínů" a ejhle, než tuto proceduru vykonáme, máme tu sluníčko. Mraky se převalí přes hřeben, sluníčko se do nich opře a jsou ty tam. Jaká magika, stojím na hřebeni přesně na horním okraji mraku a koukám jak do něj slunce hází můj dlouhý odpolední stín. Prostě pohádka!

   Na vrcholu Spáleného nás čeká skleněné království. Nedokážu to popsat lépe než to vyjádřil MČ v úvodu této stránky tak to radši ani popisovat nebudu. Z jeho řádků je tamější prostředí úplně slyšet. Po nezbytné kochačce následuje dilema. Díky našemu rozplývání se nám opět polští kolegové o pár minut utekli a tak je jasné, že o nejlepších místech na stanování v sedle pod Baníkovem si můžeme nechat jen zdát. Nikomu se to však ještě nechce tak brzy zabalit a tak pokračujeme a doufáme že se tam nějak vmáčkneme.

   Vylézáme strmějším koloárem do východní stěny Pachoľaťa a traverzujeme ji do sedla. Zprvu máme starost ka složíme hlavy, ale nakonec se ukazuje, že Poláci propadli vlastní lenosti a tak si pro stany vybrali místa, na kterých sice nemuseli odklízet sníh, ale místa tak exponovaná v samém sedle, že bych měl při silnějším větru obavy o stan. Tak se pouštíme do vyklízení dvou zbylých ohrádek pro stany. Naštěstí je sníh dobře zmrzlý, takže se nám daří sníh nařezat cepínem na kvádry a poměrně rychle vyklidit. Přesto však je v ohradě málo místa pro kvalitní vypnutí stanu a tak se náš obytný prostor nebývale zmenšuje.

   K tomuto místu mám zvláštní soukromý vztah. Poznal jsem co člověk vyrží. I neodkladná stolice se dá odložiti do doby než se na boty nazují mačky. Zprvu se mi nechtělo, ale nakonec jsem se pro ně v zájmu bezpečnosti úkonu přece jen rád musel vrátit ... :-)

   Ráno se nemůžeme dočkat asi nejhezčího ( a asi i nejobtížnějšího ) hřebínku - z Baníkova na Hrubou kopu a tak po nezbytných ranních úkonech vyrážíme již v jedenáct. Ne, prostě někteří se sem přijeli snad vyspat. Nebudu je jmenovat, protože to byli Tomáš s Davidem.

   Sluníčko praží do sněhu, takže na tmu si stěžovat nemůžeme a já nevycházím z údivu nad těni světelnými kontrasty.Fouká ale celkem obstojně, takže na plavky to opravdu dnes nevypadá.

   Na Baníkovu jsme co nevidět - dneska to o těch panoramatech opravdu sedne. Mojí deformací je vytahovat všude českou vlaječku, takže ani teď si nemůžu odpustit. Fotíme tu čenobílou nádheru kolem a nemůžeme se od toho utrhnout - Pachoľa, Tri kopy, Baranec, ... No nic, jdeme chlapi, kampak to ještě dneska dotáhneme?

   A tak vydáváme dál. Cesta tu vede po uzoučkém hřebínku přehrazovaném skalkami. Rozhodně se tu člověk nenudí - má tu pořád na paměti, že ať na tu nebo na druhou stranu - pořád je to pár set metrů dolů ... Cesta však v takhle pěkném počasí nedělá moc velké problémy, pokud si dává člověk pozor. Vesměs v pohodě přecházíme Tri kopy. Až na Hrubé kope přichází nečekaně těžší úsek v kombinaci s prachovým sněhem a to je průšvih. Tomáš, který jde první, do toho vlítne rovnýma nohama a co teď s tím, viď Tome? Ať se hneš jakkoli pořád to jede dolů, skoro už se tam vidíš. Nakonec to dopadne dobře, ale hej nám nabylo. Ostatní už celkem bez problémů : po Tomově zkušenosti do toho lezeme pozadu a na špičkách maček to jde o něco líp. UF!    Teď už jen dolů do Smutného sedla a malinko nastoupat pod Plačlivý. A hele, kluci - na hřebínku je nějakej hotel nebo co ? No jo, opravdu. Ve starém zmrzlém sněhu je vyhrabané neuvěřitelné závětří, tak akorát pro 2 stany. No, chtěli jsme to dotáhnout ještě aspoň do Žiarského, ale kdyz je tady tohle - nevyužijte to.

   Shazujeme bágly, stavíme stany a protože je opravdu brzo, vyrážíme vzhůru na Plačlivý a když vidíme s Martinem kolik je hodin, nečekáme na kluky a po rychlé shodě vyrážíme pokusit se vylézt ještě na Ostrý Roháč. Pokud si máknem, mohli bychom to stihnout do západu. Při pohledu na ukazatel nás trochu zamrazí - asi 1,5 hodiny nám schází na to abychom to stihli, ale co, kdyžtak se vrátíme. A tak sice svižně ale přece jen opatrně vyrážíme "hore".

   Začíná závod se sluncem. Řekl jsem si jen tak pro hec, že budu nahoře dříve než stín a k mému údivu se to povedlo. Za slunce doráží i Martin a tak si tisknem ruku a fotíme. Slunce už je ale povážlivě nízko a tak se rychle otáčíme a upalujeme zpátky. Nad Žiarským sedlem potkáváme kluky - hodili si opalovačku a kroutí na nás hlavama. My jsme ale šťastný. Jdeme vařit a chrápat.

   Ráno bylo stejný .. stejný slunce stejný blues ... Prostě nic se nezměnilo. Fouká, ale slunečno, obloha vymetená. Honem ven a upalovat. Takže si pospíšíme a ještě nebylo půl jedenácté a my už jsme na cestě. Hned na začátku se rozdělujeme do dvou dvojic a musím se přiznat že jsem byl jeden z těch dvou méně opatrných. Prostě jsme to švihli travezrem přes svah, který se mohl možná i urvat. Nebýt vyhnutí tak by se to dalo tolerovat, ale tady to bylo zbytečné riziko navíc. No co, aspoň to příště neudělám. Snad. Scházíme se v Žiarském sedle a hurá do kopce. Předcházíme ideální rodinku - s 10ti letým dítětem obutým v přaskáčích s rámovkama - a valíme směr Baranec. Led je místy tak tlustý, že musím dávat obzvláště dobrý pozor, abych zaseknul dobře mačku. Poněkolikáté si slibuju, že příští rok už pojedu se svými, ty půjčované jsou děsně tupé. Hřebínek pod Barancem opět hrozí stovkou metrů na obě strany, už Tě Tome chápu, proč je to tu takový maso ve špatném počasí. Samotný výstup na vrchol není nijak obtížný, jen sypký sníh na severní straně dělá problémy v chůzi nahoru, dolů by to šlo samo. Nahoře opět pořádně funí, takže rychlé foto, kalorie do střev a pryč. Poslední pohled shora do Žiarské doliny a na Baníkov a na Tri kopy a na Ostrý Roháč a ... ahoj, však my zase přijdeme. Teď už máme výhled jen do doliny a na Nízké Tatry. Já nevím proč, ale ta druhá strana se mi libila víc. Bohužel teď už je schovaná. Rychle sestupujeme do pásma kleče, kde nalézáme pěkné místo pro stany. Naváháme a pouštíme se do díla. Sníh už tak dobře nedrží a tak nám to ešusem trvá celou věčnost, ale co by člověk neudělal pro pohodlný Silvestr.

   Silvestrovský večer se nijak neliší od jiných. Jen večeře je bohatší - konec se blíží a tak nadbytečné potraviny mizí v našich bachorech. Přicházejí kluci z druhého stanu a tak mastíme kostky. Ani se nenadějem a je tu půlnoc. Ani jsem nestihl vylézt ze stanu včas. Třepeme si rukama, připíjíme Teacher's, ušetřenou specielně pro tuto pžíležitost ( ničím horším jsem si snad ještě nepřipíjel ). Díváme se na to nádherné divadlo pod námi. Opět jako loni - všechny dělobuchy jakoby byly jenom pro nás .. vidíme je všechny a pěkně "z nadhledu a bezpečné vzdálenosti". Jen letos koukáme pouze do jednoho údolí, narozdíl od minulého roku ... Vracíme se do stanu a s Martinem dojíždíme zbytek relativně bohaté hostiny ( Martinovi uzené chutná natoli, že dokonce přežvýkává i kůži po mě ... no fuj! :-). Nakonec se nám to vymyká z ruky zakládáme speciální pravidla nedohratelné hry v kostky a my hrajeme jako diví dokud není flaška rumu prázdná. Ne že bychom potom odpadli .. prostě už není co pít!

   Ráno je opět bezchybné. Balíme v pohodě a stěhujeme se do údolí. Máme před sebou celkem prozaickou cestu po silnici do Lipťáku - autobusů moc nejezdí. Ale výhled na Baranec je celkem slušný. Vím, říká se že akce končí až v hospodě, ale tady na silnici si říkám, že už je to pryč ... ale hlavně že jsme celí.
   Zakončujeme to v nádražní hospodě panáky výborné Dëmenovky a ucházejícím slovenským pivem. Fajn chlapi, bylo to hezký a za rok zas !?